Senegal 2019 – 8 654 km přes Maroko, Západní Saharu a Mauritánii až do Senegalu a zpět. Cestopis z naší výpravy, který tehdy vyšel i v časopise MotoRoute.
Vyrážíme
Po nekonečné cestě přes půl Evropy jsme dorazili do Algecirasu. Bezmála 3 000 km jsme díky Pavlovým zkušenostem zvládli za 2 dny. Představa, že ho za volantem vystřídáme, mu nedovolila spát. Jak už víme od Ládi Vodičky, řidič, ten tvrdej chleba má. Díky, Pavle!
Vše sbaleno. Vyrážíme! Stav počitadla: 0 km.
Motorky jedou na start pohodlně, my o něco méně.
Nekonečný přejezd Maroka
Kvůli peripetiím s trajektem jsme se daleko nedostali. Večer už byla docela kosa, tak jsme vzali první hotel po cestě. Na oko docela pěkný, první dojem klamal. Na fotkách není poznat puch, který byl cítit všude kolem. Nevíme, jestli stála vedle hotelu kafilérie, nebo je to standardní místní klima. Bydlet bych tu nechtěl. Ale teplá voda tekla, slíbená snídaně proběhla taky, tak jsme nad tím mávli rukou.
Druhý den v Maroku strávený většinou na dálnici. Pavel už nás měl asi dost a hledal si nové kamarády.
Večer jsme po několika neúspěšných pokusech našli volný kemp kousek od Agadiru. Odměnou nám byl krásný výhled na oceán. Stav počitadla 870 km. Teplota 25 °C. Mysleli jsme si, že se posuneme dál a bude větší kosa. Ani jeden předpoklad nevyšel.
Výhled na oceán kousek od Agadiru.
Dneska už to nebylo po dálnici, a o to byl přesun pomalejší. Tímto tempem budeme v Mauritánii až za 3 dny. V toto roční období to asi jinak nejde, dny jsou krátké i tady. Nejzajímavější z dnešního dne byly chcíplé ovce a osel volně tlející u cesty, které při teplotě bezmála 30 °C přebily i absenci naší sprchy. Holt tady to mají jinak.
Benzínka u cesty. Zavřeno už pár let.
Taky jsme zažili první policejní kontroly. Naštěstí chtěli jen kopie pasu. Takže 6 litrů dezinfekce nám zůstalo.
Už dva dny se u večeře bavíme, že chceme koupit čerstvé pomeranče a banány a zjistit, jak má toto ovoce opravdu chutnat. Snad se nám to podaří zítra.
Západní Sahara
Ráno mlha a kosa, pak obrovské poryvy větru a odpoledne horko (31 °C). Skončili jsme zase v kýčovité zátoce. Prostě nuda :-) Ale přesto všechno jsme se zase posunuli víc na jih. Pokud půjde vše dobře, zítra překročíme hranice Mauritánie.
Další „nudná“ zátoka.
Cesta probíhala celkem v pohodě, ale… 180 km před hranicemi se nám pochroumal Michal. Nejbližší nemocnice byla 250 km zpět v Dakhle. Tak jsme otočili motorky a vydali se na cestu za nejbližším rentgenem. V kotníku má výron a lýtková kost je naštípnutá. Co bude dál, se uvidí ráno.
Ráno jsme se rozhodli, že nebudeme dělat žádné závěry a že tomu dáme čas, protože čas to opravdu chtělo :-). Na výron kotníku a naštípnutou lýtkovou kost se sice neumírá, ale dost to bolí.
Nečekané volno jsme vyplnili prohlídkou Dakhly. Na ulici tu koupíte všechno až na moravskou dezinfekci. Tu prostě nemají. Fotit není jednoduché, připadali jsme si jako špióni. Měli jsme ztlumený zvuk na mobilech a pořád se ohlíželi, jestli po nás někdo nestartuje, že jsme mu fotkou ukradli ducha. Prostě no foto!!! Jo a konečně jsme koupili pomeranče. Byly dobré.
Po pár dnech ho noha už tolik nebolí. Tři dny na lůžku a zázračná africká mast udělaly své. Michala jsme vybavili francouzskými holemi, posadili na motorku a pokračovali dál v naší cestě. Je to prostě tvrďák. Jako průvodce bude mít doktora Pavla a bratra Jardu, takže o komfort je postaráno. Upravili jsme harmonogram tak, aby z výletu měli všichni nějaký zážitek. Jaký vlastně bude, se teprve uvidí. Jediné, co víme, je, že o průjezd kolem železnice (cesta pouští) se pokusíme až po cestě zpátky.
Takže long way to Dakar pokračuje!
Země nikoho
Cesta na hranice a opuštění Maroka proběhly bez problémů. Na hranicích stačilo postupně navštívit 5 úředníků a mohli jsme vjet do země nikoho. To, že opustíte Maroko, ještě neznamená, že vás pustí do Mauritánie. Netušili jsme, jak složitá byrokracie nás čeká, tak jsme přijali nabídku místního pohůnka. Slíbil vyřízení veškerého papírování za 10 € na hlavu. A odteď to bylo jedno překvapení za druhým.
Projeli jsme zemi nikoho, asi 1 km motokrosové dráhy lemované minami, a náš agent začal vyřizovat papíry. Nebylo jednoduché s ním komunikovat, protože mu šíleně smrdělo z huby. Než se všechno vyřídilo, byla tma. Provize agentovi se vyšplhala na 90 € a z jednoho agenta se vyklubal organizovaný gang. Následující dohadování o provizi gradovalo a protistrana byla v čím dál větší přesile. Smlouvání nikam nevedlo, zaplacených 60 € místo domluvených 30 € jim bylo pořád málo, tak Pavel zavelel k útěku.
Nakopli jsme mašiny a vystřelili do noční Mauritánie. Po chvíli se za námi objevilo auto a chtělo nás donutit zastavit. To se jim málem i povedlo, když se nacpalo mezi nás. Jarda ale zmátl posádku nečekaným manévrem a znovu je předjel. Od té chvíle jsme pořádně šlápli do pedálů a setřásli je. Pavel mezitím zburcoval místní policii, jejíž zákrok nakonec nebyl třeba. Policajti byli velmi ochotní a dovolili nám přenocovat ve stanech vedle jejich stanoviště.
Adrenalin jsme rozpustili v alkoholu, vyměnili připosr… trenky a zbytek večera si celkem užili. Bylo si o čem povídat.
Mauritánii jsme jen prolétli s vědomím, že to nejlepší z této země na nás čeká na cestě zpět.
Konečně Senegal
Konečně Senegal, ale s trochu kyselým úsměvem. Kdo necestuje po vlastní ose, neví, co je cestování. Měli jsme v plánu překročit hranice do Senegalu ve městě Diama. Ale gangy místních převaděčů mají své lidi i u policie a my jim bohužel zase uvěřili. Tvrdili, že námi plánovaný přechod je neprůjezdný, a my skončili na hraničním přechodu Rosso, kterému jsme se chtěli zdaleka vyhnout. Rosso je peklo na zemi, plné špinavých, zevlujících a ziskuchtivých rádoby pomahačů, kteří z vás chtějí jen vytáhnout prachy. Asi se dá na to zvyknout, ale nám to zatím moc nejde. Po 5 hodinách, psychicky vysílení, jsme konečně byli v Senegalu. Nálada pokulhávala, ale aspoň nás nikdo nepronásledoval. Za hluboké tmy jsme zakempovali ve městě a doufáme, že teď už začneme sbírat jen pozitivní zážitky.
Přívozem přes řeku do Senegalu.
Ráno nás přivítalo Saint Louis, krásně špinavé město. Tolik igelitu jsme na pláži ještě neviděli.
Saint Louis – stovky barevných pirog. 
Rybářské lodě na pláži. 
Rybaření tu živí celé vesnice.
Růžové jezero je opravdu růžové
Ze Saint Louis jsme se posunuli k Lac Rose, které je již kousek od Dakaru. Cesta to nebyla dlouhá, ale celkem pomalá. V každé vesnici bylo několik příčných prahů afrických rozměrů. Pavel mohl aspoň potrénovat skoky. A šlo mu to dobře, hlavně když měl kolem sebe ženské publikum. Poobědvali jsme v hloučku asi 30 dětí, nestačili jsme ani rozdávat cukrovinky. Viděli jsme první baobaby, ale k tomu největšímu ještě směřujeme. Africké slunce už začalo pěkně pálit. Místy se teplota pohybovala až kolem 36 °C.
Odpoledne jsme dorazili k Růžovému jezeru. Nádhera, fakt je růžové a tak slané, že se v něm nedá potopit. Krásně nás to nadnášelo. Na pláži na nás zaútočily místní ziskuchtivé amazonky, obklíčily nás a nepustily, dokud jsme nekoupili nějaké cetky. Ubytovali jsme se v kempu poblíž.
Fakt je růžové.
Ráno jsme dosušili velké prádlo, opravili karimatku a vyrazili směr Dakar. Celkem jsme se těšili na večerní procházku městem, ale realita nás opět zaskočila. Takovou Bangladéš jsme nečekali. Smog, vedro, pekelné zácpy. No prostě jedno velké zklamání. Na čem jsme se jednoznačně shodli, bylo rozhodnutí „z Dakaru rychle pryč“.
Místní doprava.
Hledání největšího baobabu
Afrika je veliká, ale ne všechno, co je veliké, je taky pěkné. Začalo to včera hlavním městem a pokračovalo dnes nalezením největšího baobabu. Po cestě jsme jich viděli nepočítaně a mnohem hezčích. Ten největší jsme poznali podle válejících se a lelkujících černochů, kteří po příjezdu bílých hub začali nabízet cetky a různé výrobky ze stánků kolem baobabu. Nutno podotknout, že Afrika tady na jihu nabírá jiný ráz. Teploty přes 38 °C, všude kolem pěkné palmo-baobabové háje a typické africké příbytky se střechami z palmového listí. Škoda, že už musíme Senegal opustit. Zítra se vracíme na Saharu.
Pauza ve stínu baobabu.
Dnešek přinesl dvě nové zkušenosti. Pošmákli jsme si na vynikajícím kuřecím špízu a jízda za tmy po afrických silnicích je opravdu výživná. Senegalští řidiči buď nesvítí, protože nemají čím, nebo používají dálkové. Asi aby ukázali, že jsou něco víc. Do toho všeho se mísí místní chodci. Černoch ve tmě opravdu není vidět, ani když jede na oslu. (Pokud se teda neusmívá.)
Proti tomuhle kmeni je i GS-ko malé.
Ztracený den v Mauritánii
Opouštíme Senegal a Jarda to těžce nese, v Senegalu byly cigára za 1 €. Zpět do Mauritánie jsme se vraceli přes přechod v Diama. Ten je podstatně klidnější než Rosso, ale stejně nás to stálo prachy. Cesta vedla přes národní park, kde jsme se začali míjet s účastníky závodu Africa Eco Race. S jedním Portugalcem jsme i krátce poklábosili. Bylo příjemné, jak nás téměř celý peloton včetně doprovodných vozů zdravil. Nezpevněná cesta parkem byla dost rozbitá, tak to tolik neubíhalo. Zvládli jsme dojet do Nouakchottu a ubytovali se v námi již prověřeném hotelu.
Potkali jsme peloton Africa Eco Race.
Došli jsme k nepříjemnému zjištění. Nedaří se nám nikde vybrat peníze z bankomatu. Nejspíš to souvisí s právě probíhající měnovou reformou. Navíc je víkend a všechny banky jsou zavřené. Plán je nechat si poslat peníze z Čech přes Western Union.
Už jsme v Africe nějakou tu chvíli, ale pořád nás má co překvapit. Vyrazili jsme na projížďku hlavním městem Mauritánie. A bylo to maso. Tripadvisor zde nabízí čtyři zajímavá místa. Mešitu, přístav, nákupní centrum a prodejní galerii. Vybrali jsme si přístav, do kterého nás nepustili. To jsme ale netušili, co nás potká po cestě zpět. Trochu jsme zabloudili v místní Vaňkovce. Je až neuvěřitelné, v jakém prostředí tu lidé žijí. Ulice jsou pokryté vrstvou něčeho, co ani nelze identifikovat. Chudák Jarda v kroksech. Po příjezdu byla sprcha nezbytná.
V Nouakchottu jsme nakonec museli zůstat až do pondělí v domnění, že v bance domluvíme výběr peněz. V několika navštívených bankách jsme ale nepochodili. Všude nás odbyli s tím, že kvůli probíhající měnové reformě není možné používat karty Visa a MasterCard. Nakonec se na nás usmálo štěstí. Jeden laskavý bankovní úředník nám řekl o bankomatu, kde by výběr na naše karty měl fungovat. Podařilo se, vybrali jsme mauritánskou hotovost a nemuseli sáhnout na železnou zásobu eur.
S nabytou hotovostí otáčíme kormidlo na východ a pokusíme se přesunout co nejblíže k Ataru. Mělo by to být po asfaltu, ale po zkušenostech víme, že asfalt se kolikrát ztratí pod pískem. Už se těšíme na Saharu, daleko od špinavého města.
Nekonečná Sahara
Není dne bez problému. Při odjezdu jsme zjistili, že má Michal ulomený ventilek. Servismani v místním „moderním“ pneuservisu to s Pavlovou pomocí celkem rychle vyřešili a my mohli konečně vyrazit. Bylo už po poledni a my tušili, že do plánovaného Ataru asi nedorazíme.
Moderní pneuservis po africku.
Cesta celkem ubíhala. Po asi 250km rovince bez větší zatáčky jsme ve městě Akjoujt (spíš vesnici) chtěli dotankovat. O benzínky nouze nebyla, ale všude byla k dispozici jen nafta. Benzín jsme nakonec nakoupili u místního překupníka.
Před západem slunce jsme zakempovali nadivoko mezi dunami asi 130 km před Atarem. Večer nám byl odměnou nádherný pohled na hvězdnatou africkou oblohu.
Duna 1 : motorka 0.
Jo, a aby toho nebylo málo, dnes nám došla kořalka.
Oáza Terjit
Ráno nás probudil pořádný vichr a kosa. Teplota padla z 30 °C na 12 °C. Sluníčko sice hřálo, ale studený sílící vítr, který vířil všude kolem písek, byl dost nepříjemný, hlavně při jízdě. Jak jsme se blížili k Ataru, začal se měnit ráz krajiny. Nikde nekončící rovinu vystřídaly skalní masivy. Vítr ustal a i teplota šla nahoru. Máme pocit, že jak se vzdalujeme od města, lidé na nás působí jinak. Nevíme, čím to je, ale cítíme se tu lépe. Je to takový venkov Mauritánie.
Vichr, který vířil písek všude kolem.
V kaňonu asi 30 km před Atarem se nachází oáza Terjit, kterou jsme chtěli navštívit. Krásná až kýčovitá příroda nás tak ohromila, že jsme zůstali na noc. Po romantické procházce tří smradlavých chlapů oázou jsme se pustili do příprav na cestu kolem železnice. Přezouvání nešlo úplně hladce. Budeme ho muset dokončit zítra v Ataru. Doufáme, že dáme i pivko v kempu Bab Sahara, kde by ho měl česky mluvící Holanďan mít.
Oáza Terjit – krásná až kýčovitá. 
Kaňon nad oázou.
Bab Sahara
V oáze Terjit jsme se nakonec zdrželi víc, než jsme chtěli. Slíbený kompresor nebyl dostatečně výkonný a kola se dofoukat nepodařilo. Majitel kempu se nabídl, že nechá kola zavézt do pneuservisu. To jsme ale netušili, že budeme čekat přes 7 hodin, než se nám kola vrátí. Tady nějaké míry moc nehrají roli. Když je něco 300 m, tak můžete počítat 1 km. A nebo když má být něco za chvilku, tak to v lepším případě znamená zítra.
Kol jsme se nakonec dočkali a mohli vyrazit. V Ataru jsme v místním pneuservisu dokončili přezutí a ubytovali se v kempu Bab Sahara. Majitel studoval v Praze FAMU, takže jsme po dlouhé době slyšeli češtinu. K večeři jsme dostali pivo, které si majitel sám vaří. S naším pivem se to sice nedalo srovnat, ale tady to byl malý zázrak.
V kempu jsme zůstali dvě noci. Ráno jsme si vyrazili nalehko do historického města Chinguetti, kde jsme si v knihovně prohlédli přes 2 000 let staré originály knih. Při čaji v místní zahradní restauraci jsme se shodli, že větším zážitkem byla cesta. Chinguetti je od Ataru vzdálené 90 km. Slibovaný asfalt byl asi jen 10 km a zbytek cesty se střídala pořádně rozbitá šotolina, roleta a písečné úseky. Takže bezmála 170 km ve stupačkách. Večer jsme se ještě na doporučení stavili koupit cigarety American Legend. Balíček vyšel na 20 Kč. Jarda je happy.
Do Chinguetti zbývá 30 km.
Obávaný přechod zpět do Maroka
Do neděle jsme museli opustit Mauritánii. Plán byl jasný. Dojet na hranice ráno a zkusit se vyhnout obávaným šmejdům. První den jsme se zastavili na pár fotek v dunách a přenocovali 20 km od Nouakchottu u Atlantiku. Trošku nás překvapila vojenská hlídka na zkratce kolem letiště. Pikolík v teniskách v doprovodu dvou těžkooděnců nám po pětiminutovém telefonním hovoru bez dalšího vysvětlování dovolil průjezd. Těžkooděnci se zklidnili a zamávali. Asi usoudili, že pro ně nejsme žádná hrozba a jen projíždíme.
Ráno jsme pokračovali dál s tím, že přespíme u již známé policejní stanice kousek od hranic. Cesta nám ubíhala lépe, než jsme čekali, a tak padlo rozhodnutí zkusit se do Maroka dostat už dnes. Chvilka pravdy nastala. Půlky máme sevřené a blížíme se k závoře. Rozhlížíme se, známé šmejdy zatím nikde nevidíme. Poznali bychom je vůbec? Jeden se nám zdá být povědomý, ale my jsme rozhodnutí bavit se jenom s uniformovanými.
Michal s Pavlem vcházejí do první polorozpadlé kanceláře. Jarda hlídá. Dostáváme první razítko do pasu a jsme nasměrováni dál. Vtom kulhajícího Michala poznává jeden šmejd a začíná se domáhat peněz. Ignorujeme ho a pokračujeme ve vyřizování. Stojíme před poslední závorou a vidíme, jak si jde na nás šmejd stěžovat. Z kanceláře k nám přichází pro vysvětlení zřejmě šéf celníků. Vyslechl si naši verzi. Za chvíli posílá šmejda pryč a nám naznačuje, že můžeme opustit Mauritánii.
Při průjezdu územím nikoho se pořád ohlížíme za sebe. Překvapuje nás, že to šlo tak hladce. Jsme v Maroku. Nikdy bychom nevěřili, že v tomto státě se budeme cítit tak bezpečně. Na marocké straně vyřízení formalit trochu trvalo. Je to tu složitější, než když přijíždíte z Evropy, ale bez problému jsme se do setmění dostali do motelu Barbas.
Marokem cestou zpět
Vyčistili jsme vzduchové filtry našich strojů (nevěřili jsme, kolik písku jsme po cestě nasbírali) a rozloučili jsme se s hotelem Barbas. V Dakhle jsme vyzvedli Michalovi pneu a půllitr meruňky, co jsme si nechali na cestu domů. Večer v bivaku byl zase veselejší. Už nám došly zásoby jídla, tak pokračujeme v experimentování s místní kuchyní. První večeře v Maroku nedopadla nejlíp. Rybičku na grilu se zeleninovým salátem poněkud těžce strávila část naší posádky. O to hůř, že jsme spali v bivaku bez záchodů. To by snad ještě šlo, ale ten vítr…
Rybička na grilu… raději nekomentovat.
Další den jsme podle vůně vybrali jídelnu u cesty. Pavel si dal výborný kuskus s kuřetem, Jarda si pošmákl na čočce a já si na doporučení kuchaře objednal cizrnu s kousky vařeného masa. V šeru jídelny maso vonělo a vypadalo dobře. Venku na světle jsem se už moc nesmál. Maso vypadalo fakt divně. Samá flaxa a neidentifikovatelná struktura. Vybral jsem pár libových kousků a dojedl se chlebem. Kuchař mi pak posunky naznačil, že to bylo maso z hlavy. Raději jsem se už neptal, čí hlava to byla.
Maso z hlavy? Raději se neptat.
Dnes nás jídlo dostalo nejvíc. Ubytovali jsme se kousek pod Guelmimem v krásném kempu Fort Bou Jerif a k večeři objednali kuskus s kuřecím masem. Porce, kterou nám přinesli, by bohatě stačila pro menší zájezd. Na velké míse nám naservírovali hromadu kuskusu s minimálně 5 kg vařené zeleniny a 4 půlky kuřete. Po třech porcích jsme už jen odfukovali a přesunuli se na sedačky do salonku. Vtom nám ještě paní domácí přinesla dezert. Jahodovou a mangovou zmrzlinu. Všechno to bylo luxusní, tak dobře jsme na této cestě ještě nejedli. Totálně nás to odrovnalo.
Kemp Fort Bou Jerif.
Odpoledne jsme se jeli přes kopce podívat na vyhlášené pláže. Užili jsme si pěkný offroad. Zítra už najedeme na dálnici a pofrčíme směr Tanger.
Konec přesunu se nám zase nepovedl
Ráno jsme vstali do husté mlhy a zjistili, že jediné suché věci máme na sobě. A v tom se nám jet nechtělo. Ne že by nám to neslušelo, ale na šortky a krátký rukáv byla fakt kosa. Nezbývalo než počkat na sluníčko. Objednali jsme si lahvinku marockého červeného a porci palačinek. Na motorky jsme sedli až odpoledne.
Počítali jsme s tím, že pojedeme až do tmy a přenocujeme na hotelu. To jsme ale netušili, že Casablanku poctil návštěvou sám marocký král a v širokém okolí nebylo možné najít volný pokoj. Ale kdo hledá, ten najde. A tak jsme o půl třetí ráno složili unavené a promrzlé kosti v té nejzavšivenější chatce v kempu. Moto hadry jsme ani nesundávali, takoví drsňáci nejsme. Naštěstí v Africe neznají topení, tak bylo v chatce stejné teplo jako venku (9 °C). No prostě nás čekal luxusní odpočinek.
Brzy ráno jsme dojeli zbývajících 300 km do přístavu, kde nám chybělo asi 20 minut na trajekt o desáté. Následující v 16:00 už jsme si ujet nenechali. Právě se na něj díváme a vymýšlíme cíl naší další cesty.
Statistika a zajímavosti
Ujeto 8 654 km (Maroko, Západní Sahara, Mauritánie, Senegal a zpět). Potkali jsme 2 184 velbloudů, 6 825 koz, 733 oslů, 3 prasata bradavičnatá, 86 policejních kontrol a 53 šmejdů. Nejvyšší teplota 38,5 °C (Senegal). Vozový park v Senegalu tvoří zejména značka Mercedes, rok výroby 1980 a starší.
Zdravotní obtíže, které nás ale nezastavily: několikadenní průjem a příležitostné zvracení, zánět zubu, občas zazlobil žlučníček, výron kotníku, naštípnutá lýtková kost. Doufáme, že domů nic jiného nevezeme.
V muslimských zemích vás nenechají vyspat. Pětkrát denně vyvolávají muezíni z mešit k modlitbě. První řev se ozýval už před východem slunce. Zajímavé bylo srovnání vyvolávání v Senegalu, kde oproti Mauritánii měla výzva melodičtější průběh.
Varování
- Když na vás někdo volá „Hello my friend“, chce vás oškubat.
- Když stojí osel na silnici, neuhne. Většinou má svázané nohy.
- Na první pohled prázdný taxík je zpravidla plný, protože posádka splývá s tmavými potahy.
- Na kruhovém objezdu nemáte vždy přednost. A vůbec řidiči, zejména v polorozpadlých kraksnách, jezdí podle vlastních pravidel.
- Jednotky vzdálenosti a času tady moc neplatí.
- Osel má vždycky přednost (i když sedí za volantem).
- Nedá se tu koupit ani pivo, takže nepodcenit zásoby. Nám trochu vypálené medicíny pochybělo.
- Bez peněz do Afriky nelez.
Děkujeme manželkám, že nás na tak dlouhou výpravu pustily, a doufáme, že nedopadneme jak u Holubů. Už se domů moc těšíme.
Galerie
Opuštěná benzínka v Maroku. 
Solná pláň. 
U Růžového jezera. 
Písek nepromíjí.