V roce 2019 jsme jeli Senegal. V plánu bylo projet Mauritánii, jenže kámoš si cestou ještě v Západní Sahaře zmršil nohu, klasika, otočená noha, odnesla to lítková kost, takže jsme museli trasu trochu poupravit. Jeli jsme dál a nakonec dojeli až do Senegalu, ale offroadový úseky jsme víceméně vypustili.
A jeden mi od té doby zůstal v hlavě. Off-trail cesta podél železniční trati z Nouadhibou do Choumu. Stovky kilometrů pískem, mimo asfalt a prakticky mimo civilizaci. Přesně ten úsek, kvůli kterému jsem si říkal, že se tam jednou musím vrátit.
Chtěl jsem to dát. Chtěl jsem vidět ten šutr, Ben Amiru I ten vlak.
A tak jsem se v lednu 2026 vrátil. Plány se mají plnit, ne o nich jen snít.
Motorky jsme poslali svozem do Málagy, já letěl nalehko. Letenky jsem koupil hodně dopředu, zpáteční vyšly cca na 2 500,-. Mára vyrazil o týden dřív, aby si projel kus Maroka, a potkat jsme se měli v Guelmimu.
V Málaze jsem převzal motorku, převlíkl se a pálil rovnou na trajekt. Chytil jsem zrovna ten, co bere nejvíc kamionů, takže
samozřejmě zpoždění.
Do Tangeru jsem přijel až za tmy. Kamiony všude, totální chaos a já mezi nimi hledal cestu ven. Za jízdy jsem se hrabal v navigaci. Když jsem zvedl oči, přede mnou šedivej betonovej zátaras, vysokej tak metr a půl
Nestihl jsem vůbec nic.
Řach.
Napálil jsem to přímo do něj.
A klidně mohlo být po výpravě ještě dřív, než pořádně začala. Stačilo málo, vohnutý vidle a bylo vymalováno. Naštěstí motorka přežila, zdvihy 300 mm to nějak požvejkali a já mohl pokračovat.
Hranice proběhly překvapivě v pohodě. První dva dny hlavně polykat kilometry. Neměl jsem žádnej velkej plán, kolik ještě ten večer ujedu. Prostě jet, jet, jet, pak někde něco najít, padnout, spát a ráno pokračovat.
Dal jsem tak dvě stě, nějak to nešlo.
Našel jsem hotel s bazénem, což vypadalo na první pohled docela dobře. Jenže byl leden a 8 stupňů v Maroku se s topením moc nepářou. Na pokoji kosa a vlhko, žádná velká hitparáda, klima fungovala, tak jsem si zatopil.
Motorku jsem chtěl jako obvykle nacpat dovnitř, jak je zvykem, ale recepční se moc netvářil. Tvrdil, že venku jsou kamery a že je všechno v pohodě. Zjistil jsem, že tam celou noc sedí sekuriťák, tak jsem to přestal řešit. Ráno dostal nějaký drobný, oba jsme byli spokojení a já zase mazal dál.
Počasí stálo za prd. Chytil jsem pořádnej nalejvák, sto kilometrů lilo a teplota 9°. Afrika jak vyšitá.
Až před Marrákeší se to konečně umoudřilo. Přestalo pršet, teplota vystoupala k patnácti stupňům, hned bylo líp. Parádní výhled na zasněžený Atlas a slunce.
Pálil jsem dál, po dálnici na jih.
Večer, rozumnej čas a jsem v Guelmimu, kde už čekal Mára. Navigace mě samozřejmě těsně před cílem ještě protáhla nějakou nesmyslnou off zkratkou, takže po celým dni přesně to, co člověk potřebuje.
Ale auberge byla pecka. Taková hliněná, tradiční příjemná, motorky uklizený před pokojem, čaj, večeře, konečně klid.
Mára byl v Maroku už asi týden a měl za sebou cestu z Mellili přes Menhoub do Merzougy a dál do Zagory přes Iriky. Cestou na Guelmin trefil následky povodní. Voda už byla pryč, ale zůstaly po ní chybějící kusy silnic a bordel všude kolem.
A to je přesně věc, kterou si člověk v této krajině musí uvědomit.
Když večer najdeš pěkné suché vádí, vypadá to jako pecka místo na spaní. Jsi schovanej před větrem, nikde nikdo, pohoda. Jenže voda může spadnout někde desítky kilometrů daleko v horách a k tobě přiletí jako blesk, než vůbec pochopíš, co se děje, už se vezeš.
Takže jednoduchý pravidlo: ve vádí se nechrápe.
Dali jsme čaj, možná i panáka slivovice a šli spát.
Ráno jsme cestou ke snídani pohledem udělali kontrolu technického stavu našich strojů, jen jestli je všechno v pohodě. Později osedlat a jedem, pořád směr jih.
Pamatoval jsem si tuhle cestu z roku 2019 úplně jinak. Starý rozpraskaný asfalt, který z obou stran pomalu žral písek. Někde v dálce napravo Atlantik. Občas jsme sjeli ze silnice a vzali to offem blíž k pobřeží.
Místy tam jsou obrovský vymletý propadliny a díry, pod kterými hluboko dole vidíš oceán a vlny, jak se rozbíjejí o skály.
Poprvé zastavíš – pecka.
Podruhý taky.
Skály, útes, Atlantik, vlny.
Ale po několika zastávkách zjistíš, že koukáš pořád na víceméně stejnej obrázek. Tak přestaneš každou chvíli brzdit a prostě valíš.
Jenže za těch pár let se toho změnilo dost. Myslel jsem si, že tady níž v Maroku se nic moc nemění, ale bohužel pro nás se změnila právě i tahle cesta. Na velké části trasy už je dneska dálnice.
Pro místní samozřejmě super.
Pro nás cestovatele trochu škoda.
Ta stará rozpraskaná silnice měla svoje kouzlo.
Občas jsme vedle té nové zahlídli kus té původní. Tak jsme na ni z nostalgie najeli a pár kilometrů se svezli po staré trase. Někde pořád existovala, jinde skončila zavátá pískem a někde už zmizela úplně. Asfalt vytrhanej, cesta nikde.
Tak jsme to vzali kolmicí na novou a pokračovali dál.
Pod Guelmimem už toho stejně moc není. Pustina, placka, nikde nic. Prostě jen polykáš kilometry.
Jednu noc jsme měli trochu peripetii s hlídkama u pobřeží. Chtěli jsme přespat na pláži, shodili hadry, postavili stany a když zvednu hlavu, už ho vidim jak se k nám hrne, snažil se nás vojáček vystrnadit. Obměkčil nás až když řekl, že na nej kouká šéf, nechceme mu dělat peklo, stěhujeme se. Tvrdil že nahoře na parkovišti můžeme přespat šlo o 100 metrů. Slunce už nebylo k tomu aby jsme hledali něco dalšího a už vůbec to všechno balit, ani náhodou! ! Všechno jsme tedy přetahali na asfaltové parkoviště. Klábosíme s nějakým Němcem z obytka a už se k nám sune voják z druhy strany a že tu bejt nemůžeme, tomu už jsme se opravdu jen vychechtali. S nepořízenou zmizel, noc jsme tedy strávili na asfaltovým parkovišti.
Žádná romantika, ale byl to přesun. Všude v Západní Sahaře jsou podél moře vojenské kontrolní stanoviště, zřejmě čekají invazi z more.
Ráno jsme sbalili a valili dál na jih. Žádná změna slunce do levého ucha a odpoledne do pravého, ideál nic tě při západu slunce neoslňuje.
Blížili jsme se k Bir Gandouz a Hotelu Barbas, kde jsme chtěli před hranicí přespat, začalo to být trochu zajímavější.
Dálnice skončila. Zase normálnější silnice, možná s novějším asfaltem a trochu narovnaná oproti tomu, co jsem si pamatoval. Objevily se dunový pole, sem tam kopec, skála. Krajina dostala trochu tvar a už to nebyla jen ta, nekonečná nudná placka.
Mára měl na svim pětikilu cestovní rychlost někde kolem devadesátky. Po celým tom přesunu už toho bylo dost a domluvili jsme se, na srazu v Barbasu.
Tak jsem za to trochu vzal, ať se něco děje.
Do Barbasu jsem dorazil asi o půl hodiny nebo hodinu dřív. Vzal jsem pokoje, domluvil večeři, natlačil motorku dovnitř a čekal na Máru.
Za nějakou dobu dorazil taky.
Kuře s rejží, salát Marok, čaj, pokecali a šli bydlet.
Pokoj? dobrej, Barbas je jistota.
Taková trošku lepší klasika.
Ráno v Barbasu. Čekal jsem, že tady se nic nezmění, ale ani tady nic netrvá věčně, přibyly nový pumpy, nějakej novej hotýlek. Pokrok nezastavíš. Sbalit, nastartovat a hurá na čáru. Dakhla už byla za náma, tu si necháváme až na zpáteční cestu. Teď míříme rovnou k mauritánské hranici. Marocká část ještě v pohodě, klasická kontrola, papíry, razítka. Pak ale přijde brána a za ní země nikoho. Koridor mezi minovými poli. Dřív tam byla brána jak z jinýho světa – svařenec z trubek, ostnatej drát, kulometný hnízda. Bylo to drsný, nepříjemný, ale mělo to atmosféru. Člověk si fakt uvědomil, že přejíždí hranici dvou nepřátel. Dneska už je to civilnější, uhlazenější, ta stará drsnost je pryč.
Za bránou v zemi nikoho. Tři kilometry mezi minovými poli, jelo se po jedné z vyjetých stop. Mimo ně se nejezdilo. Povalovalo se tam pár vraků aut, působilo to tam drsně. Hranice se na noc zavíraly a rozhodně se nedoporučovalo v tom koridoru zůstat. Najednou bys byl zavřenej mezi dvěma světy, nucen strávit noc s myšlenkou na to, že tam v noci operujou místní gangy. Takže nic, co by člověk chtěl dobrovolně zažít.
Na mauritánské straně slušnej zmatek. Po zkušenosti z roku dva tisíce osmnáct jsem byl rozhodnutej, že si to celé vyběhám sám. Nechtěl jsem ze sebe dělat euro trhačku, zbytečně platit každému, kdo si drze řekne. Není to tak složité, jak to vypadá. Prostě chodíš, kam tě pošlou, nespěcháš, pomocníky odmítáš nikomu nic nedáváš, a jde to. Čas tu neexistuje, nikam nepospíchej. Ono to vždycky nějak dopadne. Důležité je, se z toho neposrat.
Po třech hodinách jsme opouštěli tenhle mumraj, byla tam ještě ta bouda na povinné ručení. Jenže zavřeno pauza na oběd, tady spíš na modlitbu. Pár aut tam stálo, Holanďan s odevzdaným pohledem nám sdělil, za 10 minut přijde. Známe těch jejich deset minut, i kdyby otevřel hned, než by vyřídil ty čtyři auta před náma, byl by večer. Tak jsme se na to vykašlali. Řekli jsme si, že pojištění vyřešíme až v Nouadhibou, kde stejně chceme spát. Navíc jsme tam měli nějakou práci na motorkách. V Nouadhibou jsem měl vytipovaný hotel. Kdo si chce ušetřit zklamání, nebo objíždění dalších hotelů, sáhne rovnou po tom nejlepším, co tam je. Na místní poměry super moderní. Čistý, pěkný pokoje, motorky za branou. Snažili se držet takovej evropskej standard, občas to trochu zakoplo, ale v pohodě. Nahoře na střeše byla restaurace s výhledem na moře. A tam, pozdě odpoledne, Mára vyhlížel v zátoce slavné vraky lodí. Nouadhibou tím bývalo známý, kdo se potřeboval zbavit staré lodě, prostě ji tam nechal. Jenže i tady pokrok zapracoval. Vraky postupně likvidují, rozřezávají a odvážejí. Takže jsme seděli, koukali na moře, Mára hledal lodní hřbitov. Nic, smůla. Vraky se nekonaly.
Druhý den jsme v Nouadhibou jeli do servisu, kolem kterého jsme včera profrčeli. Mára potřeboval vyměnit olej a já přezout gumu. KTM se ujali hned ke spokojenosti majitele stroje. Původně si to chtěl vyměnit sám, ale vypouštět olej někde do písku se mu ještě nechtělo, takže to nechal na místních. Mě poslali do pneuservisu přes ulici, tam se hrála jiná liga. Starý verky, rezavý kleště, pravěký torxi, prostě vybavení, ze kterého člověk moc dobrej pocit nemá. Měli tam malou přezouvačku, do které můj ráfek pořádně neseděl. Chtěli ho upnout zvenku u drátů do čelistí, což by mi otisklo čelisti do ráfku. To jsem jim
zatrhnul. Ne, že bych řešil každej škrábanec, ale když to jde normálně montpákama, proč ten ráfek kurvit? Nemam centralní stojan tak jsem musel držet motorku na bočáku podloženou mizernym heverem a jen pokřikoval, aby mi tam něco nedojebali, nemohl jsem pustit motorku jinak by to sjelo. V těchhle končinách slušnou gumu jentak neseženeš, takže nervy pracovaly. Nakonec to ale dopadlo, starou gumu jsem tam nechal s tím, že se za čtrnáct dní stavíme. Když ji nebudu potřebovat, bude jejich. Zaplatil jsem, co si řekl, asi dvě stovky našich, nechtělo se mi s debilem ani smlouvat. Čmoud začal křepčit radostí, že jsem blbej a ty dvě stovky mu dal, mně to bylo fuk. Byl jsem rád, že odtud vypadnu. Takže výsledkem je to, že Mára ze servisu nadšenej, já z gumárny na prášky, ale měli jsme hotovo a mohli jsme jet dál. Po servisu, chceme ještě vyřešit pojistku, ale byla neděle, všude zavřeno. Nepotřebujem, beztak jedem offem 400 kiláků. Pojistku vyřešíme později, v Ataru. Teď to po nás stejně nikdo chtít nebude. Jedem na hotel přebrat výbavu, vyházet nepromoky a teplý věci, v Mauritánii nebudou potřeba, nechali jsme to v tašce na recepci. Domluvili jsme se, že si to vyzvedneme cestou zpátky, a byli s tim úplně v pohodě. Po snídani na střeše jsme vyrazili na začátek plánované offroadové trasy Nuadhibou - Choum. Koupil se chleba a voda, doplnili jsme nádrže. Já měl 36 litrů, Mára měl 15litrovou nádrž a k tomu PETky a desetilitrovej vak na benzín. Pak jsme jeli dál, minuli jsme hranice, odkud jsme přijeli, a po nějakých padesáti kilometrech byla poslední příležitost, kde ještě mohl být benzín. Byla tam chatrč a hromada pneumatik, takže jsme zastavili, jestli nemají benzín. Místní s nim kšeftují, na pumpách je často jen nafta. Od zloděje za sedmdesát kaček za litr jsme vjeli do Boulenouar.
Totálne zasypané pískem s GS jsem se zahrabal hned mezi prvníma barákama. Hned u nás byli první děcka, hnedka z nás lámali prachy cigára, le bonbob, otravný furt něco mleli. No a jak mleli v vzadu mě rabovaly z brašny, zjistil jsem to tak, že nekteří se sami začali odbíhat od motorky, to bylo divný.
Mára který hledal výjezd z tohohle pekla se pro mě vrátil aby mi zatlačil.
Bludili jsme tim pískovištěm a hledali výjezd, smradi nás pronásledoval a začali mrskat šutry. Oba jsme přiznali zásah. Byli vytrvalý běželi za náma dlouho, zmizeli jsme jim až na tvrdším terénu. Mazali jsme krajinou dál, směr Inal. Občas si přejeli pro zábavu nějakou dunu. Pro dnešek padla, našli jsme si bezpečné místo zblajzli expres menu a čekali na noční oblohu, pecka. Druhý den písku začalo přibývat a už jsme jeli prvnim dunovým polem docela to šlo, musel jsem se držet mimo vyjeté koleje a hledat si trasu. Nešlo ubrat ani zastavit Báwo se hned začalo bořit, musel jsem furt topit a držet kurz.
Míjeli jsme díry do země, vždy u nich byla hromada vykopané země, ktera je signalizovala. Co to, kdo to vyhrabal a k čemu? Prijali jsme k obydlí které se tvářilo jak obchod, dali jsme kolu a čaj. Vyptali se na cestu dál jak to bude vypadat. Prý 10 km pohoda a pak 40 km duny a zduraznil ze pisku bude hodně. Na otázku co pohledávaji na tak nehostinném místě sami v pustině? Chlapi hledali zlato, už jsme s výkopy měli jasno. Benzínu měli sotva sedm litrů, padesát za litr. Jasně, že jsme to vzali. S dunovym polem jsme počítali meli jsme nastudováno, satelitni snimky hovořili jasně. Koupili jsme tedy od nich sedm litrů benálu za pade litr, slušná cena.
Cíl dne byl monolit Ben Amira a co bylo mezi bylo na hranici mých sil, jelo se dunama bez možnosti zastavit kde se ti zlíbí. Musíš bejt ve střehu, vybirat cestu mezi dunama abych vše projel a výrazně nezpomalil. Pochybuji že bych se ještě nekdy sám rozjel, čas od času byli v písku tmavší pole kde se dalo zastavit a znovu se rozjet, párkrát to uz bylo s vypětím všech sil a přemlouvánim drž to a dej to, nebo se z toho posereš. Mára to jistil ze vzadu, měl mě na dohled nebo aspoň stopu kterou jsem v pisku nechal. Vyloženě si to užíval.
Drželi jsme se na dohled železnice. Kdyby přišel nějakej průšvih, pořád to byla aspoň nějaká známka civilizace a dřív nebo později tudy projede vlak.
V rozježděných kolejích jsem ale s GSem jet nemohl. Měkkej písek ho okamžitě začal žrát, motorka ztrácela rychlost a bořila se. Musel jsem si proto hledat vlastní stopu vedle, mezi velbloudí trávou, tam kde byl písek utaženější a dalo se po něm jet.
Občas jsem nějakou dunu napálil a najednou jel úplně jinam, než jsem původně chtěl. V tu chvíli už si člověk moc nevybírá. Kam tě pustí motorka, tam jedeš. Párkrát jsem se samozřejmě vyválel. Mára byl na lehkým pětikilu, o patnáct let mladší a měl ještě dost sil, takže mi pomáhal GS zvedat.
Ke konci dne už jsem toho měl ale fakt dost. Ben Amira už byla v dálce před náma, ale říkali jsme si, že nemá cenu kvůli pár kilometrům něco posrat.
Když je člověk unavenej, většinou právě tehdy přijde nějakej průser. Našli jsme příhodnej plácek u takový rozpadlý skály a pro dnešek to zapíchli.
Ráno jsme se sbalili a jeli dál směrem k Ben Amiře. Pořád jsme ještě byli někde ve třech čtvrtinách dunovýho pole, já byl odpočatej, hned se jelo líp.
V jednu chvíli jsem si vybral stopu která mírně stoupala. Vypadalo to v pohodě, jenže najednou se přede mnou zjevila hrana. Nebyl čas něco vymýšlet. Motorka se překlopila dolů a já cítil, jak se mi začíná zvedat zadní kolo. Takže přidat plyn a držet. Chvíli jsem měl pocit, že jedu skoro po předním, prdel do vzadu! Nějak jsem to ustál, sjel dolů a tam už jsem to zahodil. Počkal jsem na Máru, ten to sjel s přehledem za mnou a společně jsme tu kovadlinu zase postavili na kola.
V přísnějších úsecích jsme se snažili držet poblíž železnice. A právě tam jsem dostal další lekci. Na trati zřejmě někdy v minulosti proběhla rekonstrukce a starý kusy prostě odtáhli stranou a nechali je ležet v poušti.
Valím si to a najednou přede mnou kolejnice.
A samozřejmě ne pěkně napříč, ale šikmo. Kdybych na ni najel předním kolem, pod tímhle úhlem, tak hodim krysu. Všiml jsem si jí na poslední chvíli, o fous jsem ji minul.
Jelo se dál. Po týhle zkušenosti jsme si železniční trať radši drželi na dohled už jenom v navigaci.
Písku postupně ubývalo a začínala tvrdší pista, dalo se to trochu švihat. Pořád bylo potřeba koukat před sebe. Rigoly, díry a různý překvapení nikam nezmizely.
Ben Amira
Docela zklamání, nebyl jsem z toho úplně odvařenej, z dálky lepší, na trase byli úchvatnější zcenerie, fičeli jsme dál. Duny jsme měli za sebou, cesta ztvrdla a dalo se jet v podstatě kamkoliv.
No ale. Mára začal neco signalizovat, výšlo mi z toho, že mu dochází benzín. PETky už nebyly, vak prázdný. Já na tom nebyl asi o moc líp. Nefunguje mi ukazatel paliva, pět tisíc za novej prostě nedam. Vyjížděl jsem se 36 litrami, ale kolik tam zbylo, to jsem netušil. Mára, už to zaškubalo ale u téhle nádrže hned víte o co tu jde. No nic jedeme, až se to zastaví budeme řešit. A zrovna v tu chvíli se objevil Lanďák s dvěma francouzi, 'Bonjour, problem? ' Benzín neměl, ale stříkala z nej ochota a touha po akci, domluvili jsme se, že pojede za námi. Možná to vyjde, do Choumu to bylo 20 km. No, po pár kilometrech konec, Mára na suchu. Nechal jsem ho tam, nasedl k Francouzovi a jeli jsme pro benál. Cestou zpět mě docvaklo že jsem si nevzal navigaci s Márovo polohou, drželi jsme se na na dohled železnice, nemohli jsme ho minout. Opravdu se nedalo, rozdělili jsme si benzin a jeli s francouzem do Choumu. Tam natankovali samo že do plna, v Mauritanii platí jedno pravidlo vic než jinde, když vydíš pumpu zastav a dolej do plna.
Frantík se vyptával co máme v plánu, my že tunel, on že se přidá, vyrazili jsme v duchu Top Gearu.
Chvíli jsme to hledali, ale pak se to otevřelo před náma starej dvoukilometrovej železniční tunel, co tam kdysi prorazili Francouzi, aby se vyhnuli španělský Sahaře. Dnes už to nikdo neřeší, koleje vedou jinudy, ale tunel tam zůstal. Projeli jsme ho, udělali pár fotek a pokračovali po náspu dál,
než jsme přijeli k jámě která z náspu zbyla, kousek zpět byl sjezd dolů, sjeli jsme ho trochu hustym padákem, blesklo mi hlavou že jestli se budeme vracet tak nevim nevim nahoře to bylo na štíru s bezpečnym zastavením. Po chvilce jizdy jsme přijeli na buldozerem vytvořený umělý val, ktery se táhnul daleko na obě strany, za ním už začínalo to sporné území. Nechtěli jsme riskovat nevěděli jsme jak to mají ošetřený a tak jsme to otočili. Francouz se vrátil zpátky přes tunel. My jsme si našli jinou stopu, o kousek dál severně, jsme najeli na asfalt. Trochu jsme řešili jestli nebude nejaká kontrola a problém, protože jsme se chvilku pohybovali na území palisaria. Po asfaltu jsme pak k naší smůle dojeli až do Ataru. Měli jsme tam ještě nejaké off trasy ale už jsme se viděli v kempu Bab Sahara, jak lemtáme pivko, který tam Holandský majitel před lety sám vařil. Až doma jsem viděl na netu, nějakou Holanďanku, co to tam jela s doprovodem, nějakej děda s Jeepem, a protahli to přes duny a šotoliny, co vypadaly fakt parádně. Takže jo, možná jsme přišli o hezký úsek, ale v tu chvíli jsme na to už neměli sílu. V kempu bylo vše špatně, majitel to nedávno zabalil, vydal se tam kam jdem časem všichni. No zubatá už loví v našich řadách, nebyl o moc starší. Strávili jsme v Ataru zbytek dne a ráno jeli dál. Roletu do Chingueti jsme vynechali, pred náma byla oasa Targit 
s kempíkem kde ještě před lety měl WC v evropském stylu, bohužel tam proběhla rekonstrukce a zbila klasika, kachlíková díra. Tak jsem se těšil. Oáza takřka stejná, jen místní partička se tam jala bisnnisu v pohostinství, trága, měli jen čaj a bylo jasny kde brali vodu. Před lety okolo nás skákal malej kluk a na sílu nás provázel oasou pravděpodobně dnes přesedlal do gastro bisnisu. Není divu život je tu tvrdej. Opustili jsme misto a jeli na jih do Tidjikja, Moudjeria a Rosso. Byl to takovej výlet po asfaltu kolem buď písek nebo rozpraskané skály, chvilku to baví, je na co koukat, ale 900 km po asfaltu.
Cesta na pláž
Cílem bylo Rosso.
Ze začátku mě ta cesta docela bavila, kruhák zasypanej pískem, to se jen tak nevidí. Krajina se občas měnila. Chvíli nekonečný množství písku, pak rozpraskaný skály, sem tam nějaká vesnice nebo spíš osada. Hliněný baráky, pár lidí, škola a děcka v takových polo uniformách. Člověk si při pohledu na to říká, jak se tady vůbec dá normálně žít.
My tam byli v lednu a stejně jsme chytli kolem osmatřicet stupňů. Fakt pařák. Takže si vůbec nedovedu představit, jak to tam musí vypadat v létě. Všude sucho, prach, písek a mezi tím lidi, který tam prostě normálně žijou.
Občas jim přivezou takovou velkou matraci, z nákladáku to vyklopí do písku, je v tom voda. Bez vody by to nešlo. Po ujetí cca 200 km jsme zacali vyhlížet benzínové pumpy, žádný stres měli jsme ho zatim dost, ale bylo nam jasný že jednou dojde a s benzinem je to tady hóódně špatný. Zadařilo se asi po 300 km, na pumpě kde měl u stojanu jen naftu. Že prej má benzin v kanistrech, vypadla z nej cifra kolem 50kč za litr, dali jsme trik s platební kartou a že jdeme tedy sehnat prachy. Doufal jsem že bude v okolí ještě jiná moznost, bylo to v prvnim vetšim městečku. Po chvilce jsme to otočili a lili to z plastových kanystru od kdesčeho za pade a vnitru spokojený že v takový diře je to dobrá cena. Jeli jsme dál stočili se na jihovýchod a pustinou pálili k hranicím Senegalu.
Čím víc jsme se blížili k řece, tím víc se měnila i krajina a hlavně lidi. Najednou už to nebyla ta arabská Mauritánie, kterou jsme znali ze severu. Začalo přibývat černochů, jiný rysy, jiný obličeje a celkově úplně jiná atmosféra. Objevili se první grily u cesty, na hony vzdáleny marockým, dali jsme prednost malému obchůdku kde jsme se dali tuňáka s chlebem. Lidi byli usměvavější a člověk už začínal mít pocit, že je v Senegalu.
Dojeli jsme až k řece. Pamatoval jsem si něco trochu jinýho, před náma tekla taková žlutohnědá kaše.
Chvíli jsme se motali podél řeky, projížděli přes malý osady mezi hliněnýma barákama a koukali, jak se tady žije. Odpoledne jsme přijeli do Rosso, kde jsme chtěli přespat. Našli jsme perfektní, jedinej opravdu slušnej hotel široko daleko. Podle ceny by člověk čekal skoro Hilton, ale byl to Mauritor. Pokoj snad za sedmdesát euro na osobu, možná i víc, radeji sem to vytesnil. Hotel vypadal dobře, jen taková drobnost: na pokojích nebyly ručníky.
Teď už jsme měli před sebou další část, na kterou jsem se těšil, pobřeží a Route Beach. Chtěli jsme se dostat na pláž a poní to vzít podél Atlantiku nahoru jako za starých časů. První cestovatelé tady jezdili až do roku 2005 kdy dokončili silnici ze severu na jih byla to poměrně rychlá tepna ze severu na jih, která vedla po pobřeží my ji chtěli prubnout směrem k Nouakchottu a když nebude stačit tak i dál k hranici se Západní Saharou.
Přijíždíme k odbočce na pláž, vypadá to dobrodružně, hodně písku misty roleta. Na pláž tak 25 km„Cestou na nás mával nějakej dredatej týpek. Běžel za náma, rozhazoval rukama… My si říkali, že to bude zase nějakej místní otrava, co po nás něco chce, takže jsme ani nezpomalili a valili dál.“
A až později na pláži se objeví znovu:
Zvednu hlavu a koukám, že se k nám žene ten dredatej klučina, co na nás předtím mával.
Doběhl k nám a hned spustil: „Já jsem na vás mával! Proč jste nezastavili? “
A v tu chvíli nám bylo jasný, že to žádnej místní není. Byl to Rakušák, kterej tudy cestoval na motorce.
Říkal, že mu asi dva kiláky odtud zapadla motorka a jestli bychom mu nepomohli ji vytáhnout.
No jasně. Pomůžeme, dělal jsem si z nej srandu, ale musíš ríct že Temelin není problem. Vůbec nechápal co po něm chceme.
Hodil jsem si ho za sebe na GS a vyrazili jsme. Jenže jet ve dvou na těžkým GS po písku není zrovna velká zábava, vzrůšo je to ale ohromný, nemam zadni sedlo seděl tedy vzadu na rolce. A čím dál jsme jeli, tím horší to bylo
Na pláži byly různý vymletý koryta, kudy při odlivu odtékala voda z lagun zpátky do oceánu. Některý docela hluboký a nepříjemný. Do jednoho jsme vlítli a jen tak tak ho ustáli. Řekl jsem dost, takhle dál ne.
Zastavil jsem a povídám mu: „Hele, dál půjdeš pěšky kámo. Tohle nemá cenu riskovat. “
Kouknu za sebe, Mára nikde.
Pět minut, možná deset. Honilo se mi hlavou co se mu stalo, počítal jsem s tím že je za náma. S lehkou motorkou prostě v písku problém nemáš.
Nakonec se objevil. Přijel, zastavil a já na něj koukám. V helmě měl hubu od krve.
„Ty vole, co se ti stalo? Ty ses někde vyválel? “
„Jo, vzala mi motorku voda. “
Jak jel po pláži, dostal se moc blízko k oceánu. Vlna mu najednou podemlela písek pod kolama a motorka šla k zemi.
Má z toho pěkný video, jak mu motorka mizí pod vodou, bohužel nějak instinktivně hrábnul po pádu na kameru a vypnul ji.
Video pěkný, podělíme se o něj.
S Rakušákem jsme se domluvili, že půjde po pláži dál pěšky a až pojedeme kolem, mávne si nás.
Za pláží se táhly vysoký písečný duny a za nima byla taková zvláštní placka. Na první pohled to vypadalo jako pevná zem, ale bylo vidět, že tam něco nehraje. Různý tmavý fleky, které už jsme vyděli u Dakhly, už tehdy jsem jim nevěřil, něco na tom smrdělo. Jak se ukázalo byli to mokrý, podmáčený místa.
Rakušák nám vysvětloval, že jel od Nouakchottu po pláži, ale po nějaký době ho to přestalo bavit. Tak si řekl, že to vezme za dunama.
Jenže právě tam se dostal do toho soliska. Při přílivu tam povrch strašně změknul, místy se objevila i voda, a on se s motorkou zahrabal.
A pořádně.
Kola zapíchnutý v blátě, motorka seděla a nebylo s ní k hnutí.
Ptali jsme se ho, proč si nesehnal pomoc u místních rybářů nebo někde ve vesnici.
Říkal, že došel dokonce na policii, ale tam mu údajně nabídli pomoc za pět tisíc eur. To je dost i na kluka z Vídně. Nechápali jsme proč to neodstrojil, nepovalil a nepřetáhnul vedle na slusnej povrch chybělo 5 metrů.
Kluk byl hubenej, možná nebyl moc technicky zdatnej a možná měl prostě strach, že když ji položí, už ji sám nezvedne. Tak jsme se do toho pustili a společně motorku z toho bahna vytáhli. Rakušák byl samozřejmě spokojenej. Sliboval, že nám pošle nějaký fotky. Poslal kulový. Ale co už. Snad mu někdy dojde, že slovo je slovo. Nás tahle záchranná akce stála docela dost času. A právě ten čas nám potom chyběl. Na jízdu po pláži jsme potřebovali trefit odliv, kdy je písek dostatečně tvrdej a mezi oceánem a dunama je prostor na bezpečnou jízdu. Jenže voda už začínala stoupat. Pláž se zužovala a Báwo mělo problémy v tom pokračovat dál. A když jsme viděli, jak dopadl Rakušák za dunama a jak voda sebrala Márovi motorku přímo na pláži, neměli jsme moc chuť to zkoušet za každou cenu. Asi jsem se z toho trošku po. . . ., nebo zvítezil rozum? Kousek dád totiž vedla asfaltka, to zřejmě taky zapracovalo. Otočili jsme to a vyjeli stejnou cestou zpátky. A to mě později docela mrzelo.
Tu pobřežní trasu jsem chtěl projet. Jenže tentokrát z toho bylo jen pár kilometrů po pláži a jedna záchranná akce. Takže máme další nevyřízenej účet. Při příští výpravě se sem chceme vrátit a projet pobřeží pořádně. Tentokrát plánujeme pokračovat až do Senegalu, takže tuhle část Mauritánie určitě nechci znovu vynechat. Ale aspoň jsme jednomu kolegovi zachránili prdel. I to se počítá. Z pláže jsme se vrátili na asfalt a zamířili do Nouakchottu. Z minulé návštěvy jsem si pamatoval docela příjemnej hotýlek. Naproti byla restaurace nebo kavárna, kde dělali ryby, a říkal jsem si, že bychom se tam mohli zase zastavit. Jenomže jsem si samozřejmě nepamatoval adresu a z fotek jsem nedostal polohu ani název. Hledal jsem ji v navigaci, v telefonu, ale nikde nic. Najdem jinej. Jeden solidní jsme našli, ale měli plno. Doporučili nám další, někde jinde ve městě. Navigace nám nechtěla vzít adresu, chvíli jsme bloudili, hledali, otáčeli se a pořád nic. A jak jsme se tak motali po Nouakchottu, najednou koukám – hele, tohle přece znám! A byli jsme u toho našeho hotelu z minula. Takže nakonec jsme skončili přesně tam, kde jsem chtěl být od začátku. Jen jsme si předtím udělali takovou malou poznávací jízdu po městě. Ubytovali jsme se a zašli naproti na jídlo. Jestli ještě měli ty ryby, už si ani nepamatuju. Dali jsme si něco k jídlu, kafe, kolu, čaj a měli jsme vystaráno. Nouakchott mě totiž vůbec neláká. Je to obrovskej blázinec. Doprava, prach, chaos, všude spousta lidí, aut a bordelu. A upřímně, ani není moc co navštěvovat. Když jsme tam byli minule, kámoš našel na Tripadvisor, co je vlastně v Nouakchottu k vidění. A mezi hlavníma atrakcema byl supermarket a přístav. No, to už samo o sobě o něčem vypovídá. Supermarket jsme viděli. Bylo tím myšleno tržiště do kterého jsme s motorkama vjeli. Velkej blázinec, velká bída a chaos. Přístav taky žádná velká romantika, spíš smrad a bordel. Takže tentokrát jsme si řekli, že jsme z města při hledání hotelu viděli až dost. Neměli jsme potřebu někam dál vyrážet. Ráno jsme při placení zjistili že nás chce pěkně natáhnout na eurech, kousek byl bankomat, jstejně jsme museli vybrat šušně. Dali jsme mu to v jejich, sedli na motorky a pokračovali na sever směrem k Nouadhibou. Tam jsme měli v hotelu schovaný věci, který jsme před cestou podél železnice nechali na recepci. Nepromoky, teplý oblečení a další výbavu, kterou jsme nechtěli tahat po poušti.
Ještě se vratim k bloudení po Nuakchoutu, našli jsme tam kancl kde nám udělal povinné ručení, měl jsem obavy že by nás na čáře mohli zaříznout. Myslím že to bylo na hodinu a půl kluk se snažil.
Jsme na ceste do Nuadhibou.
Počítali jsme s tím, že tam ještě jednu noc přespíme. Cestou, ještě před odbočkou na naši offroadovou trasu podél železnice, jsme si všimli nějakýho ruchu v písku. Auta, motorky, lidi a maďarský espézetky. Vypadalo to na nějakou maďarskou rallye, která se zrovna jela Mauritánií. Tak jsme se tam zajeli podívat. Bylo to na takový velký tvrdý písčitý pláni mezi dunama. Chvíli jsme se tam motali, koukali, ale motorek tam zase tolik nebylo. Tak jsme pokračovali dál. Do Nouadhibou jsme zamířili do našeho starýho známýho hotelu. Mára potřeboval zase vyměnit olej. Měnil ho zhruba po dvou tisících kilometrech a už bylo na čase. Jenže tady nastal problém. Sehnat olej do auta pohoda žádnej problém, ale něco pořádnýho do motorky, nemožný. Mára samozřejmě nechtěl do motoru nalít nějakou neznámou auto srágoru jen proto, aby tam něco bylo. Tak jsme to chvíli řešili, sháněli, ale nakonec jsme si řekli, že to necháme do Dakhly. Ta už nebyla zase tak daleko a říkali jsme si, že tam bude mnohem větší šance sehnat nějakej olej do motorky. Takže jsme v Nouadhibou nakonec žádnej velkej servis nedělali. Vyzvedli jsme si naše věci, ve stálém podnebí Mauritánie absolutně nepotřebné, přespali v tom pěkným hotelu a připravili se na další cestu na sever.
Loučili jsme se s Mauritanii. Měli jsme za sebou poušť, železnici, Ben Amiru, Choum, tunel, Atar, lízli jsme Senegal i nepovedenej pokus o pobřežní trasu.
A před náma byla zase hranice Západní Sahary a krok do jiného světa. Kdyz jedete z teto strany zdá se vám že vjízdíte do státu EU
Děláme si srandu že tady už můžeme pit vodu z kohoutku.
Dlouhej přesun na sever.
Na hranicích to proběhlo hladce. A co mě docela pobavilo, nikdo po nás nechtěl povinný ručení. To povinný ručení, který jsme při příjezdu chtěli vyřídit, ale kvůli zavřený kanceláři jsme se na něj nakonec vykašlali, po nás za celou dobu nikdo nechtěl. Takže jsme si říkali, že příště by to možná šlo i bez nej. V Mauritánii člověk potkává hlavně starý obouchaný vrány, u kterých si říkám, jakou škodu bych na nich vlastně mohl udělat. A když většinu času jezdíme mimo asfalt, přišlo nám to jako zbytečná starost, berte to s rezervou, tohle neni návod. Z hranic už jsme v podstatě vyjížděli směrem na Prahu. Jasně čekalo nás ještě pár tisíc kilometrů, ale to hlavní dobrodružství jsme měli za sebou. Teď už šlo hlavně o přesun. Jedema do Dakhly vyřešit Márovu výměnu oleje. Měl na svý pětistovkový Kachně EXC najeto dost kilometrů a potřeboval nutně vyměnit olej. Jenže sehnat v těchhle končinách olej do motorky byl nadlidskej úkol. Na pumpách cestou se nemělo cenu ani ptát. Olej do auta měli, někde do skútru, ale do motorky nic. Říkali jsme si, že v Dakhle už to přece musí být lepší. Větší město, víc servisů, nějaký motorky tam taky jezdí. Nakonec jsme našli malou motocyklovou dílnu. Takovej sympatickej klučina, šikovnej mechanik, kterej měl uvnitř rozebraný nějaký policejní bávo a kolem sebe pár dalších vraků. Dílnička byla tak malá, že když chtěl začít pracovat, musel nejdřív všechny ty rozdělaný motorky a krámy vytahat ven, aby měl vůbec místo na tu, kterou zrovna opravoval.
Ale bylo vidět, že tomu rozumí. Kouknul na Márovu KTM, i když to pro něj byla poměrně nová motorka, hned věděl, co kde je a co potřebujeme. Žádný dlouhý vysvětlování. Říkal, že výměna oleje nebude problém a že olej sežene. Tak jsme se domluvili a později se se stavyli jestli sehnal. Sehnal ale do skútru, Mára rezignoval. Poslední výměna proběhla, stroje jsme zahodili před hotelem, prošli město a hurá na pivo. První dvě dobrý, ale neni to ono.
Cestou na sever se pomalu začalo ochlazovat.
Jo, a jestli chce někdo vydět ten ztroskotanej trajekt Assalama u Tarfayi. Smůla už je rozřezanej a je pryč.
Přesun už byl hlavně o kilometrech. U Agadiru jsme měli možnost volby. Buď to vzít pohodlně po dálnici směrem na Marrákeš, kde jsme chtěli přespat, nebo si cestu trochu zpestřit a přejet Atlas přes horský průsmyk.
Mára byl pro hory.
Já si říkal, že mi může celej Atlas políbit . . . el, ale nakonec jsem to Márovi odkejvnul. Po par kilometrech jsem litoval, cesta nezáživná o ničem, nic k videni. Výjezd z Agadiru a další městečka, to byla jedna nekonečná otrava. Všude spousta aut, vůbec to neodsejpalo.
Do toho hnusný počasí. Zataženo, mrholení, všude šedivo.
Žádná romantika.
Konečně jsme se z tý obydlený oblasti vymotali a začali stoupat do hor.
Ani tam to zpočátku nebyla žádná sláva.
Silnici zrovna opravovali a připravovali na novej asfalt. Takže místo pěkný horský silničky nebo aspoň pořádný šotoliny jsme se drncali po rozestavěný cestě.
Prostě nic moc.
A počasí pořád stálo za prd.
Jak jsme ale stoupali výš, začal se zase objevovat asfalt a jelo se o něco líp.
Začal sem si vybavovat, že už jsem tudy někdy jel.
Krajina mi byla povědomá.
Pořád jsme stoupali a já doufal v jednu věc.
Dole mraky, na hoře by mohlo bejt azůro. Zatim šedivo a mrholilo. Hnala nás naděje že se dostanem nad mraky. Pořád mlha, pozvolna začalo trošku prosvěcovat, ať je vrchol daleko, to zklamání na vrcholu v mracích mě děsilo. Dostali jsme se nad mraky, před náma se otevřel úplně jinej svět.
Pod náma obrovská bílá peřina mraků, ze který sem tam vykouknul nějakej vrcholek. Nad náma azuro, modrá obloha a slunce.
Paráda.
Tohle byl přesně ten okamžik, kdy jsem musel dát Márovi za pravdu.
Udělali jsme sakra dobře, že jsme to nemrskali po dálnici.
Tenhle pohled za to stál.
Nahoře, skoro na vrcholku průsmyku, jsem zastavil.
Bylo to tam trochu rozestavěný, ale zahlídnul jsem berberskou boudu, kde se dalo sednout a dát si čaj. Pěkný místo s výhledem do okolí. Koukam, že tam někam bokem na horu vede cesta. Tak jsem tam kousek zajel, jestli by se nedalo pokračovat a dostat se ještě vejš.
Jenže právě v tu chvíli mě Mára minul a valil dál.
Já ho neviděl, myslel jsem že se ještě o neco níž kochá. Vrátil jsem se k tý boudě objednal čaj sušenky a čekal.
A čekal.
A čekal.
Mára nikde.
Říkám si: „Ty vole, ten mě musel minout. “
Naštěstí tam měli Wi-Fi, takže jsem mu začal volat. Jasně, on samozřejmě za jízdy telefon neslyšel.
Po nějaký době mu ale taky začalo být divný, že mě nikde nevidí.
Tak zastavil, kouknul na telefon a konečně jsme se spojili.
Já nahoře u čaje, on už někde dole za průsmykem.
Jenže vrátit se ke mě nebylo tak jednoduchý.
Na silnici probíhaly práce. Místy bagrovali svahy, někde stál bagr nad silnicí a hrnul to ze svahu do cesty, hlínu balvany. Takže dopravu pouštěli v marockém stylu"kyvadlově "
Chvíli zavřeno, uklidit silnici, pustit auta, zase zavřít a pokračovat v práci.
strašnej bordel. Kdyby se Mára chtěl vracet nahoru, zabralo by mu to strašně času.
Domluvili jsme se, že na mě počká někde dole.
Já v klidu dopil čaj, zblajznul sušenky, co jsem měl s sebou, a vyrazil za ním.
Cestou jsem si samozřejmě taky vystál pár uzavírek, jasně že jsme se někde v městečku opět minuli. Mára mě nastěstí vyděl.
Do Marrákeše už jsme přijeli společně.
V Marrákeši jsme měli jeden starej známej hotel, z dob minulích, vždy jsme tu s výpravami spali, garáž pod hotelem a přes ulici marocká Pařížská až na náměstí.
Měl jednu obrovskou výhodu.
To je v Marrákeši docela luxus.
Nemusíš nikde složitě hledat parkování, tahat věci přes půl města nebo řešit, kde necháš motorku.
Dřív to byl solidní dobrej hotel. Recepce, stěny kolem vyzdobené zellige, je to tradiční marocká mozaika.
Jenže poslední roky to tam nějak upadá.
Pokoje mají evidentně něco za sebou. Možná mají lepší a horší, nevím. Třeba nás už znají jako špinavý motorkáře a automaticky nás šoupnou do nějaký horší nory.
Tentokrát to ale byla fakt síla.
Na pokoji plíseň.
A ne taková ta troška v rohu, kterou člověk přejde mávnutím ruky.
Tam byla plesnivá celá stěna a strop. Obložení z dřevotřísky na steně bylo prohle jak luk
To už bylo opravdu hodně špatný.
Ale po Mauretanii to byl luxus, motorky zaparkovaný. Jdem do šumu, prošli centrum, vyhli se stánkům na námestí a ještě než jsme vešli do hotelu nás zastavil tajemnej ošuntělej pasák, ale bez oveček. Snažil se nám nabídnout to z čeho se nám při pohledu na něj zvedal kufr. S díky jsme nabidku odmítli a stočili řeč na hašiš. Jasně že mám, táhnul nás do průchodu nejakého baráku kde z ponožky vyndal kousek marockého zlata. Při odchodu ještě kývnul nahoru, pravděpodobně tam byla ta princezna co nám nabízel. Mazali jsme odtamtud hledat trafiku. Za deště u hotelového bazénu jsme to odpálili, a šli si nechat zdát.
Ráno jsme mazali dál.
V noci pršelo a ráno počasí taky nestálo za nic. Atlas už byl v mracích.
Pěknej pohled byl na něj včera, když jsme přijížděli do města krásnej, zasněženej Atlas.
Hory byly od půlky bílý, mnohem víc zasněžený, než jak jsem je znal z některých podzimních nebo jarních cest.
Najeli jsme na dálnici, teď už sas opravdu jen přesun
Člověk si znovu uvědomil, že jsme sice v Africe, ale pořád je únor.
Z Marrákeše už to byla víceméně nuda. Dálnice, kilometry, žádný velký dobrodružství. Prostě přesun na sever, abychom stihli trajekt, odevzdali motorky v Málaze a druhej den ráno odletěli domů.
S Márou jsme se po cestě rozdělili. Jen jsem mu naznačil, že za to trochu vezmu, on kývnul hlavou a bylo jasný, že ví, o co jde. Mára je mekánik na rozdíl ode mě s technikou cítí, motor by sice vyšší otáčky snesl, ale Mára by to nedal. Ja zas nedával tempo do stovky.
Takže jsem za to vzal, každej jsme pokračovali svým tempem. Zčuchly jsme se zase až v Tangeru.
Našli jsme pěknej hotýlek, ubytovali se a vyrazili trochu po městě. Hledali jsme nějakou restauraci, kde bychom se najedli, a nakonec skončili v nějaký pizzerii. Už si ani nepamatuju, co jsme vlastně jedli. Asi to nebyl žádnej velkej gastronomickej zážitek, jinak bych si to pamatoval.
Zajímavější to bylo až ráno u snídaně.
Sedíme u stolu a já si všimnu chlápka, kterej seděl kousek od nás. Takovej zvláštní typ, obličej trochu poďobanej a strašně mi někoho připomínal.
Koukám na něj a říkám si: „Ty vole, ten je někomu podobnej. “
Pak mi to docvaklo. Nějakýmu známýmu herci! Jenže za boha jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuje.
Šťouchnu do Máry: „Hele, koukej na toho chlapa. To je přece ten, no ten herec! “
Mára se podíval a hned věděl, koho myslím. Podoba byla opravdu neuvěřitelná. Morgan Freeman.
Po snídani jsme se šli balit k motorkám. Já se ještě zdržel a Mára už byl dole. Když jsem přišel, vidím, že se tam kolem motorek motá právě ten náš týpek ze snídaně.
Mára už s ním prohodil pár slov, tak jsme se dali do řeči.
Řekli jsme mu, komu je podobnej.
Začal se smát, že jo, že už mu to lidi říkali. Akorát že ten herec je vyšší a má podstatně víc peněz.
Byl to příjemnej chlápek, odhadem kolem sedmdesátky, z Malajsie. Vyprávěl, že doma taky jezdí na BMW GS.
Tak jsme pokecali, udělali společnou fotku a rozloučili se.
Venku už počasí zase stálo za prd. Myslím, že dokonce trochu poprchávalo, takže jsme z hotelu vylézali rovnou v nepromokách.
Závěr cesty
Čekal nás Tanger Med a trajekt do Španělska.
Do přístavu jsme vjížděli s tím, že se prostě nalodíme a pojedeme. Jenže už při příjezdu to začalo být nějaký divný.
Kolem se samozřejmě motali místní naháněči, který se nám snažili prodat lístky a něco na nás vydělat. Pořád nějaký „rychle, rychle, poslední trajekt“, ale těmhle pohádkám už jsme moc nevěřili.
Pak jsme zjistili, jak se věci mají.
Trajekty nejezdí.
Kvůli velkým vlnám byla doprava přerušená. Poslední trajekt už byl pryč, další měl jet nejdřív druhej den ráno.
A to byl průser.
Druhej den ráno nám totiž letělo letadlo z Málagy. Jenže my jsme ještě potřebovali přejet do Španělska, dojet do Málagy a předat motorky přepravci.
Takže bylo jasný, že jestli zůstaneme tady, jsme v hajzlu.
Začali jsme zjišťovat, jestli nejezdí něco odjinud.
Napadla nás Ceuta, španělská enkláva kousek od Tangeru. Z jejího přístavu jezdí trajekty do Algecirasu.
Ptali jsme se, jestli tam něco pojede.
Odpověď byla: „Možná. Nevíme. Zkuste to. “
No tak jsme to zkusili.
Nasedli jsme na motorky a pálili do Ceuty.
Cestou jsme někde minuli odbočku k hranici nebo přístavu a zamotali se do nějakýho města ještě na marocký straně. Možná taky ne, provoz, auta, lidi, totální blázinec.
Chvíli nám trvalo, než jsme se z toho vymotali, ale nakonec jsme přijeli na hranici.
A tam mě čekalo další překvapení.
Večer jsme ještě zahulili. Když jsme pak stáli ve frontě na hranici do Ceuty, vzpomněl jsem si, jak jsem předtím přemýšlel, jestli si zbytek někam neschovat do motorky. Rozum opět vyhrál. Nechal jsem ho pokojským.
A udělal jsem sakra dobře.
Na hranici totiž měli čokla, pobíhal kolem aut a všechno očuchával.
Když jsme přišli na řadu, pes se najednou začal motat kolem mě. Čuchal, poskakoval, tetelil se blahem.
Bylo vidět, že něco cejtí.
Celník na mě kouká a ptá se: „Kouříš haš? “
Já na něj: „ Já? V mým věku? To si děláš srandu! “
Pes ještě chvili větřil, ale povel ke kontrole nedal.
.
V tu chvíli jsem byl opravdu rád, že jsem ten zbytek nechal Hasekeepingu na hotelu. Tohle je přesně ten druh dobrodružství, kterej člověk na konci výpravy nepotřebuje.
Jsme v přístavu.
A tam úplně jinej svět. Žádnej chaos, kamiony a nekonečný fronty. Malej přístav, pár osobáků, docela klid.
A hlavně – trajekt jezdil!
Dokonce byly lístky citelně levnější než z Tanger Medu.
To nám zvedlo náladu.
Koupili jsme si konečně pivko a chtěli si ho v klidu vychutnat. Sotva jsme ho otevřeli, začali pouštět na trajekt.
Takže jsme ho museli rychle lemtnout a mazat k motorkám.
Loď byla menší, rychlá, žádnej velkej trajekt pro kamiony.
Říkali jsme si, že to bude pohoda.
Jakmile jsme vyjeli z přístavu na otevřený moře, začalo peklo.
Vlny byly obrovský.
Trajekt se houpal ze strany na stranu, nahoru, dolů, a najednou mi bylo úplně jasný, proč v Tangeru zastavili provoz.
A mně začalo být pěkně blbě.
Myslel jsem že vrhnu. Raděj jsem se odporoučel na záchod, protože jsem čekal, že to ze mě každou chvíli poletí.
Až když jsme se začali blížit ke španělskýmu pobřeží, vlny trochu polevily a dalo se zase normálně existovat.
Konečně Algeciras.
Byli jsme ve Španělsku tak vše podle plánu. V Algecirasu jsme sjeli z trajektu a rovnou na dálnici.
Do Málagy to bylo nějakých sto padesát kilometrů, takže už žádný zdržování.
Prostě valit, než začne pršet.
V Málaze předali motorky Sergiovi, pokecali a bylo hotovo. Tím pro nás motorkářská část výpravy definitivně skončila.
Najednou jsme byli bez motorek.
Po všech těch kilometrech, písku, dun, hranic, a všeho možnýho, docela zvláštní pocit. Cestou na hotel jsme vymetli jeden bar a picérku, poměry jak v Africe, karty neberem.
Našli jsme si hotel, myslím, že to byl Ibis. Takovej trochu lepší hotel, kde jsme si konečně mohli v klidu dát něco k pití a nemuset řešit, jestli zítra seženeme benzín nebo kudy pojedeme.
No a to je závěr výpravy, mozná ještě dodat že Mára ráno nedal letadlo, asi vyróza Nebo silnej zážitek, čtyři tejdny na motorce. V destinacích o kterých jsme kdysi snili.
Tak za rok zase, v plánu je Senegal a pláž v Mauritánii!