Den 1–2 – Z Malagy do modrého města
Začali jsme v Malaze, kde jsme shodili motorky z přívěsu, převlékli se do motorkářského a vyrazili směr Gibraltar do Algeciras na trajekt. Při výjezdu se mi podařilo lehnout se svojí motorkou a sundat kolegu. Cestou se šéfovi výpravy rozbilo něco na spojce. Ale borci to opravili. Oprava – pro mě z říše snů. Vůbec nevím, co řešili. Alespoň vím, že jsem na výpravě s techniky.
Tím došlo k menšímu zpoždění a nestihli jsme plánovaný trajekt do Maroka. Měli jsme cca 2 hodiny sekeru. Do Maroka jsme připluli cca v 17 hodin. Po celních formalitách, kdy si celník nechal otevřít moje kufry a zkontroloval, jestli nemám pistoli, jsme vyrazili směr Chefchaouen.
Vyjel jsem ve slunečních brýlích. Plexi z helmy mám sundané a nahrazené motokrosovými brýlemi, se kterými nemám zkušenost. Do cíle jsme to měli cca 150 km. Za chvilku se začalo stmívat a já ve slunečních brýlích fakt nic neviděl. Rychle padla tma. Za jízdy jsem vyměnil sluneční za motokrosové. Ale i tak byly první hodiny jízdy v Africe dobrodružné. Tma, zatáčky, rušná doprava.
V Chefchaouenu měl boss vyhlédnutý hotýlek a po večeři jsme si vyšli do mediny (starého města). Motorky byly ubytované v hlídané garáži. Staré město Chefchaouen je laděné do modré. Úzké uličky, obchůdky, exotika.
V neděli byl za úkol přesun směr Merzouga. Tam by měl být písek. Cestou byla pěkná kosa (i 8 stupňů) a pršelo.
„Spolucestující“ jedou rozumnou rychlostí, tak je to celkem v poho. Jsem zvědavý na offroad. Všichni mají, na rozdíl ode mě, zkušenosti s motokrosem, endurem, okruhy apod. Oproti nim jsem laik, i když zdaleka nejstarší.
Nevím, jak to poznají, ale místňáci na nás pokřikují: „Tcheslovakai?“ A: „Do you want hašiš? Best kvality.“ Přitom alkohol nesmí pít, tak asi hulí. Oslovují nás třeba, když stojíme na semaforu. Fotí, dělají selfíčka.
Den 3 – Cesta do Merzougy a první písek
Třetí den byl naplánován přesun do Merzougy, vesnice v jihovýchodním Maroku. Asi 50 km od alžírských hranic. Začínali jsme v mlhavém ránu s teplotou do 10 stupňů. Nadmořská výška cca 1 700 m. V nedalekém národním parku Ifrane jsme udělali pár fotek opic, pak jsem v jednom výjezdu udělal „kolama nahoru“ v hluboké šotolině. Ještě že byly ochotné ruce, co mi pomohly. A jelo se dál. Je to porce 400 km. Krajina se měnila před očima. Stávala se afričtější.
Když jsme zastavili na focení, tak se na dříve liduprázdném místě objevil domorodec nabízející nerosty nebo zkamenělinu trilobita. Možná sádrovou.
Čím víc na jih, tím větší teplota. Z 10 stupňů se stalo 30.
V okolí Merzougy se jezdí Merzouga rally. Něco jako menší Dakar. Asi. Čím více jsme se blížili k Sahaře, tím víc se zvedal vítr, který zase zvedal písek, a celý horizont byl v „písečné mlze“.
Když jsme se přiblížili k cíli, tak se najednou odbočilo z asfaltu do terénu a začalo rodeo. Písečné. Při prvním přejezdu písečných jazyků jsem se neomylně zahrabal. Kluci mě vždycky vytáhli a prej se musíš ihned po rozjezdu postavit do stupaček, dát zadek dozadu. Nedržet řídítka křečovitě. Nechat pod sebou tancovat zadní kolo. Přenášet váhu na stupačkách jako na lyžích.
Teoreticky jsem všechno věděl. Ale naučte skoro šedesátiletého dřeváka kroužit s 250kilovou motorkou v písku. Byl jsem hotovej. Mokrej a žíznivej. Ke konci jsem občas něco přejel bez držkopádu. Musím všem poděkovat za vyprošťování a rady. Je tu fajn parta.
Zítra vyrážíme do pouště bez zavazadel, protože v Merzouze budeme dvě noci. Uvidíme, co to se mnou udělá. Ještě ráno musím poopravit poohýbané páčky, pootočené zrcátko a kdoví co ještě. Teda já, doufám, že se Marek – mekánik dobře vyspí a povede mě.
No, slyším komáry a repelent mi sebrali v Praze na letišti. I když měl 100 ml a byl v plastovém sáčku. Takže spánek může být přerušovaný.
Den 4 – Výcvik v dunách a zranění
Dnes „vedení“ naplánovalo výcvik v dunách a trip cca 100 km. Nalehko, bez kufrů a jiných zavazadel. Motorka se stala citelně ovladatelnější. I když u mě, vzhledem k neumětelství, výsledek nebyl zas až tak citelný.
V krámku v blízké vesnici jsme doplnili vodu. Napakoval jsem 3 litry do camel bagu a 2 petky přikurtoval na motorku. Prý dobré, aby se mohl člověk opláchnout, když vymete hubou dunu. Povzbuzující.
Po včerejší první zkušenosti s pískem se mi klepaly nožky a vlastně i ruce. Přiblížili jsme se k dunám a už cestou motorka pode mnou tancovala. Slunce začalo pálit a já si za jízdy říkal, že až večer zjistím, jestli se jen potím, nebo jsem se po… Pohled na ty hromady písku je nádherný. A to jsme byli jen na pokraji dun. Trošku mě chlapci pocvičili. Paráda.
A pak průšvih. Jednomu z nás to ujelo, zůstala mu noha pod motorkou a… Dvojitá zlomenina holeně. Sehnání jeepu na převoz do hotelu. Zorganizování, spolu s pojišťovnou, příjmu ve 150 km vzdálené nemocnici. Převoz motorky z pouště k hotelu. Boss a jeden kamarád zraněného odjeli do města, kde je nemocnice, za marodem. Přespí tam. Pak se musí vyřešit převoz motorky do Španělska. Blbý zážitek.
My, zbylí 3, jsme si v podvečer udělali vyjížďku po okolí při zapadajícím slunci. Pěkný. I když trošku poznamenané tím zraněním.
Přidám pár fotek. Na videu jsem to já 😂😂
Jo, a byl jsem jen zpocenej 😂😄😂
Den 5 – Výlet kolem dun
Dnes jsme zůstali jen 3. Šéf výpravy nadále dozoroval převoz zraněného do Marrákeše a potom domů. Převoz marodovic motorky do Španělska snad také klapne.
Holandský motorkář žijící v Maroku, který je ve svých 55 v důchodu 😅, nám poradil trasu na výlet v okolí dun. Užili jsme si písek, tvrdou pistu, zahrabání se a vyprošťování. Pěkných 85 kiláčků. Tak akorát.
Hlavně jsme ale s kolegou v cíli cesty zašli do místního „bistra“ a dali si jídlo, čaj, kafe. Dobrý. Že budeme budovat rezistenci na domácí bakterie. Hned jsem to pro jistotu dezinfikoval slivovicí. Uvidíme.
Zítra máme objednaný jeep, který nám poveze bagáž, aby prý nepřekážela při náročnějším přejezdu. Hmmm.
Večer se vrátili kluci, co doprovázeli kamaráda na kliniku. Z jejich vyprávění to vypadá, že to nebylo zrovna ukázkové zdravotnické zařízení. Jestli tady vůbec takové je. Snad to bude v Marrákeši lepší.
Den 6–8 – Poušť a cesta k Atlasu
Předchozí večery jsem neměl fakt sílu, abych udělal nějakou poznámku k uplynulému dni.
Ve čtvrtek ráno jsme naložili bagáž do gazíku a seznámili se s řidičem Barakem. Tvrdil, že nemá nic společného s Obamou.
Plán na dva následující dny byl jet směr Zagora a potom vyschlé jezero Iriki a Foum Zguid. V první části to byly pro mě náročné přejezdy „písečných řek“ 150–200 m širokých. Asi dvakrát jsme zastavili ve vesničkách, kde se na nás vrhaly děti. Jako kobylky se vrhaly na bonbóny. Chvilkama toho bylo až dost. Na druhou stranu mi třeba vypadly klíčky a prcek mi je donesl. Nebo kolegovi se hrabaly v taštičce s bonbóny a vytáhly minci, kterou vrátily.
Přespání v poušti bylo perfektní. S ohněm, tmou nerušenou světly města…
Druhý den jsme zamířili přes Zagoru k jezeru Iriki. Kameny střídal rozježděný písek v pistě.
Dlouhá etapa, v jejímž cíli jsem byl mrtvý muž. Se šrámy na motorce a po těle. Ve Foum Zguid jsme přespali v bungalovech, ráno udělali údržbu na motorkách a po poledni vyrazili směr Marrákeš. Kam jsme, vzhledem ke vzdálenosti, samozřejmě nedojeli.
Cestou jsme jedli u grilu. Také exotika. Doufám, že bude s dobrým koncem a pozřená strava půjde ven jen tím správným koncem. Noc trávíme v Oulad Berhil, podhůří Atlasu. Teď je 6 ráno, tma a venku muezzin odříkává z minaretu modlitbu. Zní to nad celým městem a je to strašidelné.
Den 9 – Příjezd do Marrákeše
Dnešním cílem byla Marrákeš.
Vyjeli jsme okolo deváté hodiny a hned do Vysokého Atlasu. Přejížděli jsme přes horské sedlo Tizi-n-Test (2 098 m n. m.). Krásné výhledy. Pohodová cesta.
Do Marrákeše jsme dojeli odpoledne po třetí hodině. Pěkný rumrajch. Asi dopravní špička. Ale večer to bylo to samé. Pěkně jsme se v helmách pařili. Pak boss zavelel chodník a už jsme tam všichni byli. Chodník – silnice – chodník a jsme v centru u hotelu. Policajti se jen usmívali. Přijde mi, že se usmívají pořád. Možná jen na turisty.
Dali jsme sprchu a jeli navštívit kolegu do nemocnice. Čeká na přelet. Měl letět 31. 10. Ale prý z AXA volali, že se to přesouvá, ale nikdo neřekl na jaký termín. Dříve – později? Zřejmě dobrý oddíl ta AXA. Ale pokoj má komfortní, doktoři i personál v poho. Je to na samostatný příběh.
Večer jsme dali jídlo na profláklém náměstí Djemaa El-Fna, které se večer mění na obrovskou jídelnu. Uvidím, co to se mnou udělá. Slivovice zatím nedošla.
Den 10–11 (28.–29. 10.) – Přes Atlas do Ait Ben Haddou
Jídlo v Marrákeši jsem přežil bez úhony. Ale náš boss ne. Cestou musel párkrát zastavovat a byl dost bledý. Ráno jsme se šli podívat do míst, kde byly večer davy lidí, stánky a rumrajch. Byl tu klid. Osedlali jsme motorky a jeli z Marrákeše směr Velký Atlas, sedlo Tizi n’Tichka (2 260 m n. m.).
Krajina se cestou proměňovala a výhledy byly ohromující.
Cílem bylo městečko Ait Ben Haddou. Je zde hliněný ksar (osada) – UNESCO.
Vzhledem ke zdravotnímu stavu bosse jsme se rozhodli zůstat dva dny. Byl jsem rád, protože jsem se chtěl do hliněného městečka podívat, a ne jen profrčet kolem. Ráno se 3 z pěti rozhodli vyrazit na off po okolí. Já byl skupina zůstávající v základním táboře. Bolí mě naražené rameno a na šutrech bych to asi nedal.
S Markem jsme to využili, spolu s milionem turistů, k prohlídce ksaru. Bomba. Uplácali ho v 17. století na stezce karavan mezi Saharou a Marrákeší. Je v kopci a jde se k němu přes řeku, teď vyschlou. Uvnitř klasika. Stánky s cetkami, obrázky, stylovým oblečením…
Cestou z Marrákeše jsme jeli okolo více takových hliněných městeček, ale toto je fakt zachovalé. Točila se tady řada filmů, např. Gladiátor. Takže to asi také přispělo k údržbě.
Byl to pro mě odpočinkový den. Zítra je to směr Dades, kde by měl být pohodový horský off. Prý to dám i s ramenem. Tak doufám.
Den 12–13 (30.–31. 10.) – Bloudění v horách a přejezd do Agoudalu
Ve středu jsme po snídani namířili do jiné části Atlasu. Byl to přesun asi 150 km. V jedné vesnici vyšel čas na Adventure Menu a domluvili jsme se, že kluci pojedou offem a já kvůli rameni pojedu asfaltem (ještě že jsem nejel, všichni prý popadali).
Dali jsme si sraz po 55 km ve vesničce Bou Thrarar. Navigace sice vesnici našla, ale dávala hlášku, které jsem nerozuměl, a nechtěla navigovat. Ale Mapy.cz trasu ukázaly. Podle bosse by to měla být asfaltka, pořád rovně za nosem. Vyrazil jsem. Těšil jsem se, že pojedu svoje tempo a nebudu se muset přizpůsobovat.
Po pár kilometrech rozdvojka. Navigace nic. Kolem hory. Po dalším kilometru Mapy.cz i navigace ukazují směr doprava. Jenže je tam jen vyschlé řečiště. Tak pokračuji asfaltkou mírně vlevo. Přijíždím do vesnice, kde se silnice zužuje a mění v šotolinu. Protahuji se kolem dodávky, která nakládá školní děti. Ty na mě pokřikují, mávají, plácají do motorky.
Pokračuji vesnicí dál. Tu naložený osel, tu osel, který veze zahalenou ženskou. Jedu stále výš šotolinovou cestou plnou zatáček, vlevo strž, občas díra. Jen si říkám, že si nesmím lehnout, protože motorku sám nezvednu. Uklidňuji se, že při nejhorším pošlu klukům souřadnice a oni přijedou.
Projíždím další horskou vesnicí a už tuším, že jsem na špatné straně horského údolí. Hory okolo jsou ke 3 tisícům. Já tak ve 2 500 m. Po pár kilometrech najednou potkávám v pustině místňáka. Ptám se na Bou Thrarar. Usmívá se a něco mele francouzsky.
Stoupám výš a nad sebou vidím vesnici s mešitou, ze které haleká nahraný muezzin. Přece tam musí vést kloudná silnice, kterou sjedu do druhého údolí, kde je asfalt. Nevede. Když jsem vystoupal k mešitě, tak mi místňáci ukazovali cestu, abych nevjel k nim do chlívku.
Cesta začala klesat a já zastavil u stavby, kde bylo asi deset dělňasů. Koukali na mě jako na exota. A já: „Bou Thrarar.“ A oni koukali a nic. Stáli okolo mě. Pak ke mně přišel nejbělejší z nich. Měl turban a ukazoval na pusu. Jako že jídlo. Říkal jsem si, asi mě láká, abych utratil něco u jeho grilu. Pak jsem pochopil, že mu mám dát něco já. Snažil jsem se ho ignorovat, ale neměl jsem nepříjemný pocit. Atmosféra nebyla úplně friendly.
Pak se objevil jiný chlapík a začal mi vysvětlovat, že se dál nedostanu, že tam cesta končí. Prý musím zpět. Tak jsem jel. Trochu s obavami, protože jízda dolů je horší než stoupání. Ale dal jsem to. Cestou jsem potkal „školní dodávku“ z vesnice v údolí. Myslím, že v zimě děti do školy nemusí :) Ty horské vesnice musí být úplně odříznuté. Jedině na oslu.
Dole jsem se ptal lidí na správnou cestu. Prý je někde odbočka do hor a šotolinová cesta. Jenže zkoušet přejezd hor, když bylo pozdní odpoledne, jsem si netroufl. Rozhodl jsem se hory objet okolo. To už volal boss, kde jsem, a domluvili jsme si treffpunkt v Dades, kde jsme zakempovali.
Do těch hor bych se chtěl ještě podívat, ale ve dvou. Kvůli případné vzájemné pomoci. Moc těžká motorka.
Noc ve stanu proběhla v poho. V kempu měli dokonce celou jednu lahev vína. Tak jsme pili berberskou whisky. Což je sladký černý čaj, ve kterém je vymacerovaná máta. Do skleničky nalévají čaj z konvice z výšky, aby napěnil. Vypadá to, jako když neseš ranní k doktorovi, ale je výborný.
Ve čtvrtek ráno jsme sbalili stany. Ke snídani jsem si uvařil ovesnou kaši a čaj. Měli jsme před sebou cca 200 km. Z toho by mělo být cca 50 km horského offu. V krámku v Dades jsme nakoupili vodu a chleba.
Po pár stech metrech se mi zdálo, že motorka vydává divný zvuk. Tak u pumpy poprosím kluky, ať mrknou okem znalce. Vtom mě předjel kolega a dával znamení, ať zastavím. Píchnuto. Dojel ostatní a vrátili se za mnou. Hned se toho ujali. Já bych asi musel volat asistenci.
Naštěstí kousek byl pneuservis, kam jsme kolo odnesli. No, taková garáž. Ale vybavená vším. Borec zalepil gumu a do hoďky jsme odjížděli.
Já se na opravě podílel koukáním a koupí kafe.
Dnešní přejezd hor byl nádherný. Z Boumalne Dades do Agoudalu, kdy asfaltka v horách po cca 80 km přejde v asi 50 km úžasného nenáročného offroadu. Jede se až ve 2 900 m n. m. Nádhera.
Dnes spíme v prázdném hotýlku. Motorkama jsme vjeli až do recepce, kde parkují.
K večeři jsem si dal hovězí tajin.
Tajin je příprava jídla v typické keramické míse, ve které se ve žhavém popelu pečou a dusí brambory, mrkev, paprika a třeba maso. Mají to perfektně ochucené. Mňam. Někteří se sice už těší na hambáče, ale já ne.
Den 14 (1. 11.) – Na sever marockým venkovem
Dnes jsme se začali přibližovat na sever. Zítra večer musíme být na dostřel přístavu Tangier Med, odkud přeplouváme do Španělska. Také by tam měli v neděli ráno dovézt motorku zraněného kolegy (kterého mimochodem až včera dopravili do Prahy, kde by měl podstoupit reoperaci), kterou musíme dostat přes celnici.
Asfalt vydržel klukům jen chvíli. Po několika desítkách kilometrů jsme už byli na šotolině. Ale byla to nádhera. Projížděli jsme marockým venkovem, charakter přírody se měnil před očima. Byl jsem nadšený.
K večeru jsem toho měl celkem dost. Když jsme odbočili na horskou silničku, kde po jedné straně byla skála a na druhé sráz, tak jsem se těšil na konec dne. Ale vše dobře dopadlo a neudělal jsem jezdeckou chybu. Pak jen brod a hotel. Zítra snad jen asfalt :)
Den 15 (2. 11.) – Poslední etapa před návratem
Dnes nás čekalo přiblížení se cca 400 km pod Ceutu, abychom to měli zítra kousek na trajekt do Španělska. Ráno jsme povídali u snídaně, když přišel Petr, že máme před sebou dost kilometrů na to, abychom vysedávali. Prostě 66. ročník. Nevrlý stařík. Vyrazil napřed a k večeru podal zprávu, že se ubytoval poblíž přístavu. Tak jsme jeli jen ve čtyřech.
Zase se měnil ráz krajiny od vyprahlé země až po zemědělskou krajinu. Nížiny, hory, lesy (20 % rozlohy Maroka je prý lesnatých). Cestou jsme si nechali v jednom „řeznictví“ připravit rožněnou keftu (mleté maso). Boss objednával keftu z „bůů“, ale podle chuti to bylo z „béé“ nebo spíš z „méé“. Ale výborné. Zatím se nikdo nepo…
50 km před cílem začalo pršet a na silnici se vytvořil pekelně klouzavý film z mokrého prachu. Jakmile jsem trochu přidal, motorka tancovala. Začalo mi hučet přední kolo a – defekt. Zase já, který neumí nic opravit. Naštěstí byl poblíž „pneuservis“ a Mára se postaral o sundání kola. Během půl hodinky bylo vyřešeno.
Teď jsme na hotelu, zítra přesun do Španěl, přejezd do Malagy a po desáté večer odlet. Kluci se těší na hambáče. Já vůbec. Na místním jídle jsem si pochutnával. Rozmanitost chutí v tajinu atd.
Co se týče obtížnosti ježdění, jde v Maroku vybrat od asfaltu až po náročný terén. Ochutnal jsem všechno. Doporučuji každému.
Konec výletu. Pro mě asi zatím tripu nejdobrodružnějšího.
Díky Kači.